Osvedceny zpusob boje proti drogam
Help linka 
733 788 788

Kliknutím na tento odkaz můžete vidět PŘÍBĚH LADY ONLINE

Lada         Už od dětství mě provázely problémy, táta bral drogy a většinou byl ve vězení, mlátil nás, doma jsem se necítila v bezpečí a pro mámu to bylo moc těžké. Už jako desetiletá holka jsem se ptala, co je tím důvodem, proč žiju. Ve dvanácti letech jsem zkusila první drogy a ani jsem nechápala, proč to dělám. Prostě jsem si s partou rozdrtila nějaké Rohypnoly, pak jsem v tom pokračovala a přes toluen a trávu jsem ve čtrnácti poprvé zkusila heroin rovnou do injekce. Někde uvnitř sebe jsem věděla, že tou cestou chci jít, heroin mě totiž zbavoval bolesti - a to jsem chtěla - zapomenout, že existuju. Ale vůbec jsem netušila, do čeho se pouštím. Začalo v mém životě pravé peklo, přišla jsem o všechno - o své dítě, rodinu, zdraví, lidé kolem mě umírali…

Šla jsem, jak se říká, „přes mrtvoly“, až jsem došla do bodu, kdy jsem byla naprosto zdevastovaný člověk. Měla jsem žloutenky typu B i C, běhala jsem po ulicích a můj jediný cíl bylo přežít do další dávky. Takhle to trvalo 17 let.Jednoho dne mě na ulici sebrali policajti a odvezli mě kvůli předávkování do nemocnice, z které mě pak ale večer vyhodili. Stála jsem před tou nemocnicí a najednou jsem uviděla hrůzu, v které žiju. Byla jsem tak znechucená svým životem a cítila jsem, jak jsem uvnitř zlomená. Věděla jsem, že už jsem za hranicí, kterou jsem nikdy nechtěla překročit. Už jsem necítila ani bolest, jen to, že smrt je velmi blízko… A jak jsem tak nad tím vším přemýšlela a chystala se zemřít, vzpomněla jsem si, že ten den je otevřená kavárna  TC. Věděla jsem o ní, protože jsem občas zašla do církve, a došlo mi, že jestli chci zachránit svůj život, tohle je to místo, kde mi pomůžou. Šla jsem přes všechny obavy přímo tam, věděla jsem, že už nemám co ztratit. Ten večer mě hned přijali do střediska. Začátky byly hodně těžké, měla jsem absťáky a bolesti, nemohla jsem spát, měla jsem strach a dokonce jsem ze střediska utíkala. Přesto v tom všem, jak se za mě modlili a četli mi Boží slovo, se mě začal Ježíš dotýkat. Skrze lidi, kteří u mě byli, jsem začala cítit jeho lásku, a to mě přemohlo. Když jsem ležela v té posteli, neměla jsem žádnou naději, že to zvládnu, ale oni mi ji dodávali, a já jsem toužila po světle, které měli v očích. Po několika dnech jsem musela kvůli absťákům na detox. Sice jsem moc nevěřila, že tam vydržím, ale Bůh byl se mnou.

Tam začal můj vztah s ním. Vždy, když jsem to chtěla vzdát, běžela jsem na záchod k oknu a prosila ho, aby mi dal sílu. Večer, když jsem nemohla spát, jsem přemýšlela nad tím vším, co se stalo. Na jednu stranu jsem věděla, že je zázrak, že ještě žiju a bojuju se svou závislostí, ale na druhou stranu jsem si říkala, že jsem zase na nějaké psychiatrii, a že už se nezměním. Cítila jsem, jak mě to táhne zpátky. Bylo mi z toho smutno a šla jsem si zapálit na záchod cigaretu. Najednou jsem věděla, že tam nejsem sama. Místnost naplnilo něco nadpřirozeného. Byla to radost, bylo to nádherné. Zahodila jsem cigaretu, nepotřebovala jsem ji a začala jsem chválit Boha. To jsem nikdy předtím neznala, byla jsem naplněná Duchem svatým. Vím, že kdyby to tu noc Bůh neudělal, odešla bych. Od té chvíle jsem měla sílu, která nebyla ze mě, a věděla jsem, že Bůh je se mnou. Od toho okamžiku jsem neviděla jinou cestu, než jít za ním, a tak jsem se vrátila do střediska TC a začala jsem procházet změnou. Nejtěžší pro mě bylo naučit se zvládat ten obyčejný praktický život - ráno vstát, pracovat, zkrátka začít normálně fungovat bez drog, ale po malých krůčcích to šlo. Když jsem byla asi půl roku v programu, dozvěděla jsem se od lékařů, že jsem uzdravena ze žloutenky typu B i C, které jsem měla 15 let. Byl to zázrak. Také mi moc pomohlo osobní vyučování, poradenství a zdravé křesťanské prostředí, kde mohu růst. Můj život tady nabral nový směr, dostala jsem šanci začít znova. Každý den, když ráno vstávám, si uvědomuji, že můj život je dar, daroval mi ho Pán Ježíš, když za mě zemřel. Vím, že je to jeho milost, kterou mi dal. Když už jsem byla na konci svých sil, uslyšela jsem jeho hlas a šla za ním. Nikdy na ten den nezapomenu.

 Jednou věcí jsem si jistá, že Bůh má pro mě připravenou tu nejlepší cestu a mým cílem je po ní jít. Následující verše se snažím nosit ve svém srdci při všem, co dělám: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci.“ (Deuteronomium 6:4-6)